Až budu velký, chci být jako Tony Krupička!
Každý má nějaký svůj vzor. Lampioni jistě prominou, že se jedná o ultamaratonce. Polehčující okolností by mohlo být, že i tento borec má české kořeny, ač sahají až do 19. století. Doma už mám knihovnu Kiliana Jorneta, Scotta Jurka a dalších legend. O tomhle borci akorát tak komiks Snowy Year od B running mag. Sám je pověstný svou čtenářskou vášní, ale jako nejlepší studnice informací o tomhle hipíkovi se mi jeví jeho blog. Obdivuji jeho minimalismus a vášeň pro hory. Vlastně se mi to tak líbí. Toť jen takový úvod, ať to není jen závod sem, závod tam...
Ještěd Skyrace
Cestou do Liberce jsem stihl zachytit Šuldovu fotku z Ještědu – teplota mínus tři a poprašek sněhu. To mi radost moc neudělalo. Tomíkova zpráva ve stylu "tohle je trať na tebe" mne uklidnila, byť jsem stále nevěděl, jak to bude. Jestli zažiju 25 km bolesti kvůli chodidlu, nebo normální závodní bolest. Díky brzkému příjezdu stíhám ještě Borečkův hokejový zápas o všechno. Čtvrtfinále na nájezdy, to už se dá hodnotit jako úspěch. Při dobíhání tramvaje jsem zjistil, že sprint zvládám, tož dobrá zpráva. Každá maličkost jako i roztržení mlhy a možnost vidět Ještěd dělala hodně. Ten pocit nejistoty, to je fakt hrozný. Doufal jsem, nevnímat to nešlo. Začalo se překvapivě v rozumném tempu. Užil jsem si tak pár metrů na úplném popředí a po dvou úvodních kopcích už si šel svoje. V první části mi hodně pomohl Šulda, který šel pěkně a jeho tempo bylo akceptovatelné. Do kopců to bylo jak se říká “zuby nehty”. Z kopců zase ve stylu “no future”. Bohužel jsem neměl na to udržet dobře běžící druhou skupinku a od začátku dlouhého stoupání na Ještěd jsem šel sám. Na místě, kde se ztratilo pár běžců, jsem měl taky problémy, ale ustál jsem to. V první ostré zatáčce doleva jsem se musel zastavit o plot. V té druhé pravotočivé mě podržel nějaký strom. Dobré bylo, že za mnou nikdo neběžel, takže jsem šel sice svoje (asi ne úplně max), ale na dotáhnutí se zpátky už to nebylo. V pro mne zábavném “rolling stones” úseku jsem se opět dotáhl na Itala přede mnou. Ale dnes byl lepší a v seběhu mi prostě utekl. U občerstvovačky se mi začalo ozývat lýtko, tak jsem zvolnil. Do kopce opět naplno. Byť to tak už možná nevypadalo. Po zdolání kopce mi bylo nahoře řečeno, že už to bude jen z kopce. Tyjo, měl jsem fakt radost. Škoda, že kecali. Ten malý kopeček na závěr byl opravdu zákeřný a díky tomu, že se za mnou objevil jiný běžec jsem musel ještě do plnejch. Závěrečný seběh jsem si už pohlídal. Na špičku to ale bohužel nestačilo. Rezervy jsou, ale teď to lépe asi nešlo. Vítězství v kategorii juniorů si hodně cením. Největší odměna přišla až po závodě a to v podobě pozvánky na MS juniorů. První velká akce, to bude super!
článek českého skyrunningu zde
Hruboskalský půlmaraton
Tohle byla asi největší sranda, kterou jsem při takovém závodě zažil. Třikrát do úniku a až napotřetí to vyšlo. Výjimečně jsem šel do takového závodu s nejvyššími cíli. Taktizování tak bylo na místě a byla to opravdu sranda. Už hned po startu, kdy jsem si mylně myslel, že se hned stoupá (příjemná rovinka to byla) jsem do toho šlápnul. Na 3.km jsem se ohlédnul, jaká je situace. Dobrá, ale v tomhle tempu to bude crazy do cíle. Při prvním vetším seběhu tak na 5.km mne začalo píchat v boku. Situace, kdy neuděláš nic. Zvolnil jsem, Ferda mne doběhl a zrodil se tak skvělý duel. Ferdovi povídám, jak je to super, že jsme se jim trhnuli (tak o 200m to určitě bylo). Ferda však reagoval slovy „jsou nám v patách, nikoho jsme nesetřásli.“ Po pár minutách se už cítím lépe a tak mohu ukázat, že jsme se jim možná netrhli předtím, ale teď už nás neuvidí. Důležité je to slovíčko “nás“, neboť i přes moje tempo na asfaltu jsme šli vlastně pořád pospolu. Na výběhu na cca 12. km jsem si udělal opět trochu náskok (tak těch 200m). Nohy šly skvěle. Záhy jsem však narazil na místo činu fáborkového vandala. Nevěděl jsem kudy a tak čekám na Ferdu. Ten dělá, že ví a tak jdu potupně za ním. Nějak mi tam klesnul morál a tak ho nechávám jít svoje a jen ho stínuji. Při seběhu k Valdštejnu se do toho nějak pustil. Tak jsem přidal ještě víc. Najednou předbíháme i cyklistu. Na občerstvení Ferda vypadá, že zastaví. Zastavuji také a v rychlosti se občerstvíme (to IceTea ani jinak nešlo). Zpětně mi Ferda říkal, že zastavil jen proto, že jsem se zastavil já. Docela vtipná situace. Je to o hlavě. Věděl jsem, že kopcovitá část je za námi a taky, že nechci finišovat. Zkusím to tedy hned po občerstvovačce do mírného stoupáku. Podlahu držím i na následné rovince. Raději už se neotáčím. Určitě tam je a ještě by se pustil do řeči. Jako proč ne. Jen jsem v tu chvíli věděl, že kdyby cuknul on mě, tak to můj morál asi nezvládne zachytit. Sbíhám stylem “no future“. V mírném stoupání se potřetí podívám na hodinky a je to jen asi 18. km. Sakra. Myslím na to, jak se v Jelitech rozjeli sázky – ostřílený Ferda vs. nevycválaný Tonda. Přichází stoupání na Valdštejn. Poslední a nejtěžší kopec závodu. Otáčím se a světě div se, kdo je za mnou? Tak tady si neodpočinu, tohle musím vyběhnout. To se povedlo. Vidím Ferdu, jak přešel do rychlé chůze. První náznak za celý závod, že si Tomík vsadil na spravného koně. Závěr už je jen dolu. To mne baví a vím, že při downhillech obvykle neztrácím. Jdu co to dá, ale už jsem přeci jen dost prošitej. Poslední kilák 3:01. Do cíle přesto dobíháme těsně za sebou. Dneska jsem byl ten šťastnější. Pokud si ale nebudeme vybírat správné závody, jak říká Ferda (rozuměj každý poběžíme něco jiného), tak se příště můžeme těšit na podobné situace . Děkuji Mrazákovi za možnost startu a skvěle uspořádaný závod!
oficiální stránkyzávodu a veškré info zde
Perun Skymarathon
Rád bych napsal, že jsem věděl do čeho jdu. Myslel jsem si to. Mýlil jsem se. S týdenním odstupem mohu napsat, že tohle jsem ještě nezažil, ale stálo to za to. V knížce, kterou teď čtu, se píše “minulost je budoucnost“. Tenhle závod mi dá ještě hodně. A taky hodně vzal – na to, abych byl ze sobotního závodu oukej v pátek nejsem úplně zvyklý. Fanzóna ala Zegama, to bylo neuvěřitelné. I díky tomu se přes všechno to utrpení těším na další závody. Mírnější, ale už na světové úrovni. V červenci VK Dolomyths Run a na začátku MS U23 v Itálii.
Už ani nevím, čím mě tento závod oslovil, že jsem se přihlásil s takovým předstihem. Asi jsem hledal něco jako Malopolska Trail. Délkou a převýšením hodně podobné závody. Zásadní rozdíl byl ve výsledku můj výsledný čas. V Polsku krásných 6h běhu v prašanu po strmých, ale krásných kopcích. Perun odolával 4h 49min. Počasí dodnes nechápu. Připravoval jsem se na to samé jako v Polsku a ono bylo tak letně! Držel jsem se pokynů a vzal aspoň dlouhý rukáv, který se dal v průběhu nahradit krátkým.
Zpátky na start. Parametry závodu 41 km 3100m převýšení. Jinak než prvním výběhem na Javorový to prostě nešlo. Řídil jsem se pokynů a snažil se to nepřepálit. Ale stejně jako na Ještědu to ze začátku šlo, tak proč to nezkusit. Kopec zdolávám už v první cca 12-ti členné skupince. Přichází první seběh. Říkám si, že jdu svoje tak, když oni mohli do kopce, tak proč bych já nemohl z kopce. Užil jsem si svou chvilku slávy k první občerstvovačce. V dalším kopci už mi Gasperi říká „sorry“ a jde přede mě. Jako později celá vedoucí skupinka. Stále se mi ale daří se držet těsně za nimi. V traverzu jsem se docvaknul. Že mi pak v kopci finálně utečou jsem už ale trochu tušil. Následující seběh byl pěkně technický. Bavilo mne to. Přesto jsem už asi nic moc nestahoval a jen držel svůj odstup/náskok. Snažil jsem se jít svoje, nenechat se strhnout. Věděl jsem, že bez té skupinky budu pomalejší. Naštěstí jsem se potkal se správným “pacerem” a de facto až do cíle jsem se ho držel. Na asi 35.km přišla krize a já věděl, že nemohu zastavit, protože už bych se nerozběhl. V rámci mých možností jsem si mohl říct, že nejdu špatný závod. Tak jsem prostě běžel dál, až se mi povedlo dostat v traverzu před kolegu na 11. místo. Ondra mluvil před závodem o nějaké sjezdovce v závěru. Věděl jsem o tom, ale nechtěl jsem tomu věřit. Nohy těsně před vykřečováním, sjezdovka jak můstek na RedBull 400 - morálka úplně v mínusu, ale já musím závodit. Fakt, být tam v tu chvíli sám, tak si prostě sednu a na chvíli zastavím. Po zdolání v tu chvíli nemožného přišel na řadu můj oblíbený seběh do cíle. Betonová stehna a teď to val z kopce (1 km a -340 výškových metrů). Měl jsem radost, že nemusím finišovat. Borec přede mnou mi úplně zmizel a ten co mě málem docvakl ve stoupání zmizel zase za mými zády. Pokud mi Hudy komentoval můj finiš na Ještědu slovy “pokud jsi měl sílu na tohle, tak jsi mohl běžet lépe”, tady jsem se na nic nezmohl. Svalil jsem se na zem, ležel a vstřebával jak je možné, že jsem tohle doběhl. Sáhnul jsem si na dno. Zároveň jsem nečekal, že to bude tak běhatelné. Skvělej závod. Smekám před pořadateli a fanoušky. Fanzóna ala Zegama to bylo neuvěřitelné!
článek českého skyrunningu zde
