Vrchol sezóny - Skyrunningové Youth MS je minulostí. Forma hodná takovéto akce se mnou do Gran Sasso bohužel nepřijela. Tři týdny s berlemi znát jsou. Chce to hledat pozitiva a ty tam naštěstí jsou. Přesně před 3 týdny jsem nějak chodil a teď top 20 ve světě. Na kdyby se ale nehraje, že ano :) Výsledek ze SkyRace beru jako dobrý odrazový můstek směrem k zářijovému ME dospělých.
Zajímavým poznatkem je Italský styl pořádání závodů (nic nového pod sluncem, ale tak nějak jsem to nečekal tady). Časový pořad všude jinde a nakonec stejně oznámí úplně jiný. Italská kuchyně je velice pestrá, gastronomický zážitek v podobě "pasta party" je fajn, tedy pokud to neznamená kompletní menu :D Angličtinář opravdu nejsem, ale taky trochu úsměvné, že pořadatelé MS mají všichni stejnou úroveň - úplný začátečník. S čímž souvisí vykládání si pravidel týmové soutěže po svém, protože si to neumím přeložit. Tratě se naštěstí neměnili a závody byly parádní :)
2/8 Vertikální kilometr 3,5 km 1000 m převýšení ( ano, hodinky mi naměřili 998m, mohl jsem si povyskočit )
38. místo 50:48
Potom co nevyšla účast na DoloMythsRun VK, jsem si premiéru na této trati odbyl až tady. Nečekal jsem, že to bude tak náročné. Před závodem jsem si zde věřil spíš, než na Sky. Během závodu jsem měl chuť to zabalit, ale to tady přece nejde. Půjčené hole mne určitě hodně zachraňovali. V závěru přišlo zpestření v podobě deště a krup. V cíli ve 2100 m n m byl údajně vítr kolem 80km/h. Lanovka zpátky dolu byla velmi příjemným zpestřením. V cíli se i přes sychravé počasí otevřela nádherná scenérie národního parku Gran Sasso. Tenhle kopec pro mne ale rozhodně zůstane Mordorem.
4/8 SkyRace 22,9 km 2200 m převýšení
16.místo 2:51:00
Po nepovedeném verticalu se těžko hledal nějaký cíl. Horší už to být nemohlo, tomu jsem věřil. Na druhou stranu bylo jisté, že tam někde umřu. Taktika udělat si normální pozici po úvodním VK (ano, zlepšil jsem se o pár minut) a zároveň nepřepálit, vyšla na výbornou. Na vrcholu si tak ještě držím před sebou dres Toma Fárníka. Před prvním klesáním/běhatelnou částí (cca 6. km) už mne začali chytat lýtka. To mne naštěstí přešlo, ale pozice na kterých běželi ostatní kluci od nás se mi vzdálili. Další stoupání jsem měl v hlavě, že nesmím zastavit, jinak už to nerozhýbu. Kilometrově někde v půlce se závodu se vystoupalo na nejvyšší bod závodu Pizza Cefalone (cca 2500 m n m). Nahoru a dolu fixní lana - parádní vložka! Měl jsem fakt radost, že to nějak zvládám, ale asi na mě ta zničenost byla vidět trochu víc. Pořadatelka si mě zastavila se slovy “nechcete si na chvíli sednout/odpočinout/, nevypadáte na pokračování”. Poděkoval jsem jí za info a trochu nakopnut jsem se vrátil zpátky do stylu “fast or last”. Seběhy a mírné kopečky v závěru, na to jsem těšil. Koleno se zahojilo parádně, takže se to dalo jít “co to dá” a pár pozic jsem ještě před cílem urval. Nedokážu řict, kdy byla větší únava, jestli po Perunu nebo tady po SkyRace. Každopádně mi nezbylo tolik sil jako klukům, abych si dal jako výklus Corno Grande (2900 m n m). Můj výklus spočíval v hledání crazy kšiltu, který mi hned po startu sebralo nějaké křoví. Bohužel neúspěšně - RIP.
